Studenti semináře německého jazyka navštívili Německou a Rakouskou knihovnu v Plzni, kde pro ně byl připraven interaktivní program k tématu místopisu Německa. Obě knihovny jsou součástí Státní vědecké knihovny. Vedoucí zařízení Franziska Stölzel se studenty provedla řadu zábavných aktivit, při kterých se dozvěděli např. kde vznikly první hodiny "kukačky", jaká je nejznámější německá pověst či kde se nachází známý a znovuobnovený kostel Frauenkirche. Rodačka ze Saska rovněž všechny překvapila svojí suverénní znalostí češtiny. 

Knihovna nabízí svým návštěvníkům vedle širokého spektra výukových materiálů např. aktuální německé časopisy, noviny, hudební a filmové tituly či dvojjazyčné knihy odstupňované úrovní znalostí jazyka.

Naše exkurze nebo spíš zvláštní kurz angličtiny v Praze u rodilých mluvčích se vydařil na výbornou. Díky naší paní učitelce třídní a skvělým lektorům z Anglie a Ameriky jsme se učili nejen o jazyce samotném, ale i o mimice, chování, vystupování a zvycích. Všichni tři lektoři byli sympatičtí (jeden z nich extrémně pro dámyJ ) a probírali s námi témata týkající se sportu, cestování, porovnání Prahy a New Yorku. V polovině kurzu byla chutná svačinka a osvěžení vodou. Všichni pracovali a snažili se na 100%. Už se těšíme a doufáme, že si tuto úžasnou zkušenost zopakujeme.

P.S.: nemluvě o cestě vlakem tam a zpět ..... 

Za 2.PB Martin Šůs

 

Tentokrát do Prahy vyjel výběr studentů 4. ročníků v rámci předmětu Architektura současnosti. Cílem exkurze byl osmý ročník mezinárodního festivalu architektury Architecture Week Praha 2014, který se konal v Jiřském klášteře Pražského hradu. Studentům byly představeny práce současných světových architektů. Dále si mohli prohlédnout modely staveb a to jak současných, tak historických. Exkurze pokračovala z Pražského hradu přes Malostranské náměstí, Kampu, Národní třídu a Václavské náměstí na vlakové nádraží.  

Dne 25.9 jsme měli naplánovaný výlet do Lidic. Jelikož se nachází kousek od Kladna, byl cesta příjemná a ani ne moc dlouhá.

Když jsme přijeli do Lidic, kde jsme zastavili u galerie, tak by nikdo neřekl, že dříve Lidice byly vypáleny. Byla to úplně stejná vesnička jako všechny ostatní. Všichni jsme vystoupili z autobusu a čekali na pokyn učitelů. Najednou mě přepadl smutek. Až tady jsem si plně uvědomil, co se tu vlastně stalo a co místní lidé museli prožívat.

V programu jsme měli prohlídku galerie, kde jsme strávili zhruba hodinu a půl s paní průvodkyní. Četli jsme si příběhy lidí, kteří tu hroznou událost prožili a dokonce i přežili. Poté jsme odešli z galerie na pietní místo, kde stály staré Lidice. Všechny nás tam zachvátil smutek. Paní průvodkyně nás provedla všude, kde byly původní Lidice, kde stál kostel a domy lidí, kteří přežili. Na konec celé návštěvy v Lidicích jsme se byli podívat v muzeu, kde bylo dopodrobna popsáno, co, kde a jak se stalo.

Tímto jsme ukončili návštěvu v Lidicích a jeli zpět do Plzně. Jsem rád, že jsme dostali od školy tu možnost jsem jet, protože až tady jsem si uvědomil, co se tady vlastně stalo.

Tadeáš Cibula, 2.IS

Je již na této škole zvykem, že každé září se vydají třetí ročníky na takzvaný „cyklisťák“, neboli Sportovně turistický kurz. Již v oznámení o kurzu a žádosti o jeho zaplacení je jasně psáno, že před touto týden dlouho studenty zušlechťující a stmelující akcí není úniku. Neznalost jízdy na kole neomlouvá. Studenti, kteří nemají bicykl, neumí na něm jezdit nebo ho jen nemají, jak dostat k místu určení, existuje totiž pěší podoba kurzu zvaná „turisťák“ či „pochoďák“. Této alternativy cykloturistiky jsem se zúčastnil i já. Učinil jsem tak hlavně proto, že jsem nikdy v životě neměnil duši u kola, což by mě mohlo dostat do patové situace v případě, že by tato údržba byla vysloveně nutná. A mnoho cyklistů duši opravdu měnit muselo.

První den nás ve skupině pěší turistiky bylo pět. Tento počet ovšem z důvodu několika pádů dlouho nevydržel, takže se k nám další den přidali dva cyklisté. Očekával jsem, že koncem kurzu bude chodců tak šestadvacet, ale k tomu nedošlo. Z toho se dá usuzovat, že po pondělku cyklisté přestali ničit svá kola a začali ničit svá těla. Počet zraněných byl sice menší než na „lyžáku“, i přes to byl poměrně vysoký.

Až do turistického kurzu jsem si myslel, že kilometr je neměnná jednotka sestávající se přesně z tisíce metrů. Podezření, že tomu tak není, jsem nabral už týden před odjezdem, když jsem se ptal, kam to vůbec jedeme. Zatímco název místa byl stále stejný, totiž Běšiny, jejich vzdálenost od Plzně kolísala mezi padesáti a pětasedmdesáti kilometry, podle toho, koho jsem se ptal. Potvrzení této teorie přišlo v úterý při naší túře do Klatov. V Lubech u Klatov jsme přemýšleli, jestli máme počkat na vlak zpět, či pokračovat v cestě. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat do čtyři kilometry vzdálených Klatov, ačkoli nejbližší směrovka slibovala kilometrů šest. Po dvou kilometrech chůze jsme narazili na další směrovku, která slibovala celkem pět kilometrů. K ironii celé situace přispěl i fakt, že po dalších třech kilometrech jsme byli v Klatovech.

Běšiny se nacházejí v Pošumaví, z čehož se dá usuzovat, že okolí nebude zrovna rovinaté. Nicméně z počtu, úhlu a délky všech stoupání v okolí se dá usuzovat, že Běšiny neleží ani tak v údolí, jako spíše v kaňonu. Všechny cesty vedou do kopce.

Každopádně je sportovně turistický kurz jednou z nejzajímavějších akcí, které mohou studenta potkat.                                                                                           

Štěpán Dolejš, 3.F

„Neplníš úkoly! Neděláš, co máš! Neodevzdáváš v termínech! Nejsi připravená na hodinu! V podstatě neděláš nic!“ Věty, které slýcháme od učitelů až moc často. Mám pro ně ale novinku. „Jste na omylu!“
Ve vašich očích je to nic nedělání, skutečnost je ale jiná. Nejedná se ani o lenost. Líný člověk nic dělat nechce, a tak mu to vyhovuje. Nám ne. V podstatě ani neodpočíváme, nečerpáme energii, my jen PROKRASTINUJEME.
Jedná se o chorobu, kterou v dnešní době trpí více než 30% studentů. Je to v podstatě závislost. Nedokážeme se přemluvit k plnění našich úkolů, povinností. Často děláme něco nepodstatného. Když prokrastinujeme, koukáme například na oblíbený seriál, jíme (i když nemáme hlad), posloucháme hudbu nebo jen tak koukáme do zdi. Hlavně abychom oddálili naši povinnost.
Myslíte si, že to děláme schválně? Ne! Po čase nás dohoní výčitky. V podstatě jsem v naší situaci bezmocní, což vede opět jen k zírání do zdi.
Je to chorobné odkládání povinností, nejedná se o úmyslnou nezodpovědnost, jak si většina z kantorů myslí. Prokrastinace je nejčastější u vysokoškoláků a středoškoláků. Nevyhýbá se ale ani dospělým. Proto nás za to nesuďte a neodsuzujte. Nikdy nevíte, kdy můžete i Vy (učitelé) začít PROKRASTINOVAT.

Andrea Abelová, 4.F

Tento rok jsem byl na seznamovacím kurzu Střední průmyslové školy stavební poblíž Horažďovic. Před odjezdem jsem měl smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se těšil, že poznám nový kolektiv naší třídy a dozvím se informace o mé nové škole, na stranu druhou jsem byl nervózní z toho, že jsem nevěděl, jestli mí noví spolužáci budou prima a jací budou učitelé. Už když jsem přišel na nádraží, nervozita ze mě opadala. Všichni se zdáli být kamarádští. Během cesty jsem se seznámil s hodně spolužáky a po příjezdu jsme se všichni rozdělili do pokojů. Hned odpoledne si naše třída sedla do kroužku s naší paní třídní a dalšími učiteli a povídali jsme si. Dozvěděl jsem se něco nového o mých kamarádech. Následující dva dny jsem si moc užil. Při našich seznamovacích hrách byla legrace, někoho to bavilo více, někoho méně, ale ve výsledku jsme byli všichni spokojení. Můj největší zážitek byl, jak jsem se s Dominikem a Lukášem překlopil na řece s naším plavidlem do vody. Všichni jsme byli mokří, také trošku naštvaní, protože jsme se museli jít převléknout a nebylo to nic příjemného, ale byl to zážitek a nakonec jsme se tomu všichni smáli. Na seznamovacím kurzu jsme se také začali seznamovat s pravidly naší školy a povídali jsme si, jak se máme chovat, aby z nás byl ten nejlepší kolektiv. Na čtvrtku jsme si napsali pravidla třídy a vytvořili jsme si třídní znak, který budeme zhotovovat během našich třídních hodin. Po odjezdu jsme se všichni vrátili do našich domovů nebo internátů a já se těšil už na první školní den na naší střední škole. Nyní už se učíme, jak se říká „na plný pecky". I ostatní třídy naší školy vypadají dobře. Na škole jsem měl příležitost poznat lidi i z jiných tříd. Po absolvování kurzu můžu potvrdit, že tato akce má smysl a žáci se tak seznámí v neformálním prostředí za kratší dobu, než by to bylo ve škole při výuce.

Martin Růžička, 1.IS

Tak jsme se konečně dočkali. Po dubnovém zklamání, když náš zájezd do Anglie byl z technických důvodů přeložen na září, jsme v neděli 14. září konečně vyrazili na dalekou cestu. Počasí sice nevypadalo moc růžově, celý víkend pršelo a pohled na oblohu nesliboval výraznou změnu. Uklidňovala nás jedině myšlenka, že hůř už v Anglii být nemůže.  Naštěstí počasí, které na nás v Anglii čekalo, vůbec nebylo typické „English weather“. Po celou dobu jsme měli krásně slunečno, a tak jsme si výlet mohli užít dvojnásob.

Hned po přeplavení kanálu La Manche jsme zamířili do Londýna, kde si řidiči dopřáli zasloužený celodenní odpočinek, a my jsme měli čas na památky. Podívali jsme se na královskou observatoř v Greenwichi, pluli jsme lodí po Temži ke středověkému hradu Tower, vystoupali až na nejvyšší možnou vyhlídku v katedrále sv. Pavla, odkud byl za slunečného počasí nádherný výhled po okolní čtvrti the City. Velmi zajímavá byla samozřejmě prohlídka slavného muzea Madame Tussaud, kde jsme si pořídili spoustu fotek s více či méně slavnými osobnostmi. Celá prohlídka končila krátkým 4D filmem. Pak už na nás čekali řidiči a odvezli nás do města Guilford, kam si pro naše studenty přijeli jejich „nové rodiny“. Někteří studenti sice měli obavy, jak se v rodině domluví, ale nakonec všichni obstáli na výbornou. Až na problémy s příliš přítulnými domácími mazlíčky byli všichni docela spokojení.

V dalších dnech jsme navštívili města Portsmouth, kde jsme byli na prohlídce Nelsonovy lodi Victory, poté jsme jeli na starobylý strážní hrad Portchester a do města Winchester. Ve středu nás čekal Oxford s Christ Church College, kde se natáčely „jídelní“ scény z filmů o  Harry Potterovi. V Oxfordu se také všichni nákupuchtiví studenti dočkali dostatečně dlouhého rozchodu a k autobusu se vraceli s taškami ze známých obchodních domů. Další zastávka byla nedaleko Salisbury  u slavné megalitické památky Stonehenge. Kdo byl u Stonehenge před rokem, byl by překvapený, jakou změnou tato turistická atrakce prošla a prochází. Bylo vybudováno nové informační centrum, odkud turisty doveze vláček až ke slavným kamenům.

Poslední den na půdě Velké Británie jsme strávili opět v Londýně. Tentokrát jsme začali prohlídkou fotbalového stadionu jednoho z nejslavnějších klubů Chelsea. Prohlídka vnitřních prostor stadionu byla velmi zajímavá i pro ty, kteří nejsou právě nadšenými fotbalovými fanoušky. Ve fan shopu jsme nakoupili potřebné suvenýry a pak už jsme se metrem svezli na stanici Westminster. Už podle názvu je zřejmé, že následovala procházka touto částí Londýna, viděli jsme slavný Big Ben (i když ten jsme vlastně vidět nemohli, pozorní studenti ví proč J), prošli jsme se kolem Westminsterského opatství, kde se konala jedna z nejsledovanějších svateb v historii, svatba prince Williama. Došli jsme k Buckinghamskému paláci, a poté jsme si dali ještě jeden delší rozchod na Piccadilly Circus.  Naší poslední zastávkou bylo věhlasné London Eye, neboli Londýnské oko. Výhled z kabinky byl nezapomenutelný a půl hodina jízdy utekla jako voda. No a pak už zbývalo jen nasednout na autobus a vyrazit domů, do Čech.

Pro mě, a doufám, že i pro všechny studenty byl výlet prostě nádherný. Anglie je krásná země a celou cestu bylo na co se dívat. Řada věcí nás překvapovala, třeba běžci se sluchátky v uších v rušných londýnských ulicích, nebo neohrožení cyklisté, kteří v rušném provozu občas předváděli téměř sebevražedné kousky. Právě i kvůli takovým každodenním drobnostem bych všem přála, aby měli možnost tuto zemi také navštívit.

V letošním školním roce vítězka školního kola Ludmila Fictumová z 2. F reprezentovala naši školu i v okresním kole a můžeme ji blahopřát, jelikož se stala jeho vítězkou. A získala i cenné zkušenosti z krajského kola.

Nezbývá než doufat, že i v příštím školním kole najdeme mezi našimi studenty češtinářský talent. Lidka si zatím vyzkouší studium v zahraničí, přejeme hodně štěstí.

V  Náchodské Prima sezóně 2014, v soutěži středních škol z celé republiky, jsme letos získali dvě první místa.

V kategorii fotografie, kde zvítězil Filip Lukáš ze třídy 3. E. Navázal tak na svůj loňský úspěch z téže soutěže a jeho fotografie jsme mohli letos vidět i na výstavě našich studentů na plzeňské Radnici i v prostorách naší školy. Vítěznou práci Nenávist uveřejňujeme.

V kategorii literatury zvítězila Martina Štorková ze třídy 2. A, je autorkou zajímavých povídek, jednu z nich – Odpuštění, si také můžete přečíst.

Zároveň děkuji všem, kteří v kategoriích fotografie, literatura a výtvarné umění reprezentovali naši školu a věřím, že se zúčastní i v příštím roce. Přihlásit se samozřejmě mohou i další studenti, kteří píší, fotografují, malují, točí filmy nebo hodlají založit školní kapelu.

Strana 18 z 23

Kontakt

Střední průmyslová škola stavební Plzeň
Chodské náměstí 2
Plzeň 301 00
Datová schránka:  645gxav
 
 
 
IČ: 49778064
 
TOPlist
Go to top